Z historie Evangelické církve v Ratiboři

     V nejstarších dobách své existence byla obec Ratiboř pravděpodobně součástí farnosti v městečku Pržně. Východní Morava byla ovlivněna nejvíce myšlenkami husitství a předpokládá se, že mnoho stoupenců zde měla zejména církev podobojí.

    Horlivý katolík Albrecht z Valdštejna povolal na panství jezuity, aby obrátili nekatolické poddané na Vsetínsku na katolickou víru. Podle Obnoveného zřízení zemského pro Moravu v zemi nemělo být trpěno jiné vyznání než katolické. Odmítnutí katolictví bylo považováno za kacířství, které bylo trestáno církevními i světskými úřady, bylo odmítnutím státní poslušnosti.

    Počátkem šedesátých let 18. století zde konali misie světští i řeholní duchovní s cílem pozvednout vliv církve, zejména dominikáni a františkáni, kteří zabavovali katolickou církví zakázané knihy a stíhali každého, kdo se vzpíral dodržovat církevní předpisy. Naději poskytl evangelíkům tzv. szátmárský mír, podle něhož byl v Těšíně zřízen evangelický kostel.

    Ve dvoře u ratibořského fojtství rostla stará lípa, pod kterou se kdysi scházeli tajní evangelíci. Jan Maniš, který uměl dobře číst a zpívat a vykládat písmo, prý vystoupil na tuto lípu a z ní jako z kazatelny předčítal a kázal ke shromážděným.

    Jako vzácná památka byla v Ratiboři dlouho chráněna veliká stará lípa U Zemanů - ve dvoře někdejších usedlostí č. p. 132 a 72, z níž Jan Maniš jako z kazatelny promlouval ke shromážděným evangelíkům. Podle jedné verze pověsti byly evangelické knihy po bohoslužbě ukládány právě pod kořeny lípy a přikryty ještě vydlabaným kamenem. Když si po vydání Tolerančního patentu evangelíci v Ratiboři postavili první dřevěný kostel, kámen do něj přenesli.

    Toužebně očekávanou náboženskou svobodu přineslo evangelíkům vyhlášení tolerančního patentu dne 13. října 1781. O skutečné náboženské svobodě nebo svobodě přesvědčení se ale nedalo vůbec mluvit.

    V lednu 1782 přišel do Ratiboře první evangelický kazatel - Štěpán Nicolaides. První veřejné evangelické bohoslužby se konaly v Ratiboři ve skromných podmínkách, ve stodole Jana Havlíka, č. p. 131, a to až do výstavby dřevěného kostela v říjnu téhož roku. Kazatel Nicolaides byl ubytován v domku Alžběty Ličíkové, č. p. 83, na dolním konci vesnice. Ve stejném stavení bydlel pak i jeho nástupce Samuel Púchovský, než byla roku 1783 postavena fara. Základy kostela byly položeny v neděli 29. září 1782. Po dvou týdnech, dne 13. října 1782, ve výroční den vydání tolerančního patentu, byl kostel vysvěcen.

    Rozdělení evangelíků na luterány a reformované, a jejich vzájemné spory, je navzájem oslabovaly. Tyto těžkosti musel překonávat zejména třetí ratibořský kazatel Jan Lány (st.), který v Ratiboři působil v letech 1785 – 1824. Zhoršující se zdravotní stav přiměl Jana Lányho přijmout na výpomoc jako vikáře svého synovce Jana Lányho ml. Zhoršující se stav dřevěné modlitebny vedl roku 1834 ratibořský sbor k úvahám o stavbě nového zděného chrámu. V té době byl již deset let v čele sboru synovec předchozího kazatele Jan Lány ml. Roku 1835 se již tesaly pro nový kostel trámy. Slavnostní posvěcení základního kamene se konalo 31. července 1842. Při zahájení stavby Tomáš Machala z čp. 144 přinesl kámen s vydlabanou schránkou, v níž byly v době pronásledování evangelíků ukrývány v Ratiboři na Machalových pasekách modlitební knihy. Tehdejší farář Jan Lány kámen uschoval a na paměť příštím generacím jej nechal zazdít do zadní strany podstavce oltáře, kde se nachází dodnes.

    V roce 1843, kvůli nedostatku peněz, se stavba na dlouhá léta zastavila. Ratibořský farář Jan Lány se obrátil na nejslavnějšího vídeňského architekta té doby, profesora Ludwiga Förstera. V roce 1860 byly do kostela dodány dva zvony. Třetí menší zvon byl přenesen na věž ze starého kostela. Sloužil jako umíráček. Do kostela byly umístěny starší varhany koupené roku 1842. Dne 13. října 1861, k výročí tolerančního patentu, byl kostel vysvěcen. V roce 1861 došlo ke zrovnoprávnění evangelické církve s dosud vládnoucí církví katolickou.

    Po Janu Lány ml. byl vikářem a farářem 1870 – 1890 Bohdan Kalenda. Tomu patří zásluha o pořízení nových varhan z tehdy vyhlášené varhanářské dílny Karla Neussera z Nového Jičína. Kalendův nástupce Čeněk Dvořák (farářem v letech 1890 – 1935) se podílel na velké změně, která potkala evangelíky v samostatné Československé republice. Již v červnu 1917 vytvořili čeští evangelíci společný výbor, který připravoval sloučení evangelíků augšpurského vyznání i reformovaných. K tomu došlo na generálním sněmu českých evangelíků v Praze v prosinci 1918. Původní název této církve „Evangelická církev bratrská byl počátkem roku 1921 změněn na „Českobratrská církev evangelická“.

    K velkému rozmachu došlo v průběhu působení faráře Jana Kantorka. Ten přichází do sboru koncem roku 1929. Kazatel zapálený pro Boží dílo pomáhá řešit i velkou bídu a hlad, který za hospodářské krize trápil naši vesnici. Rozbíhá se práce s dětmi, mezi mládeží i dospělými. Nedělní škola je vyučována v několika třídách ve škole.

    Utěšený sborový život pokračuje i za faráře Miroslava Janeby, který nastoupil do Ratiboře 1. ledna 1944. V roce 1949 přestavuje faru z roku 1872 na sborový dům s bytem pro faráře v podkroví podle návrhu architekta B. Bareše. Farář Jan Šíroký přichází do Ratiboře v roce 1980, kdy se téměř přestává vyučovat ve školách náboženství. Za jeho působení došlo ke změně v liturgickém pořádku bohoslužeb.

    Novým kazatelem se v tomtéž roce stává Miroslav Hamari. Po odchodu faráře Hamariho byl sbor dva roky administrován ze Vsetína Horního sboru farářkou Pavlou Hudcovou. Ta byla v roce 2003 zvolena farářkou ratibořského sboru a působí v něm do ledna roku 2009.

    Po roce a půl administrace nejprve bratrem far. Pavlem Šebestou z Kateřinic (za vydatné pomoci bratra Otakara Mikoláše) a po jeho odchodu do Hodonína bratrem far. Bronislavem Czudkem ze Vsetína-Dolního sboru byla zvolena novou farářkou sboru sestra Jarmila Wiera Jelinek, která do sboru přichází spolu s manželem Miroslawem (který nastoupil do sousedního sboru v Kateřinicích) po 30 leté službě ve sboru v polském Zelowě. Manželé Jelinkovi jsou potomci českých exulantů, kteří okolo roku 1740 kvůli svě evangelické víře museli opustit svou vlast a svůj nový nový domov a náboženskou svobodu našli na území dnešního Polska.

PhDr. Ladislav Baletka a Mgr. Pavla Hudcová
Více se dočtete v knize: "Ratiboř - valašská dědina"