Proč slavíme Velikonoce (každou neděli)? 

V dějinách je mnoho významných dní a událostí. Jenom z poslední doby bychom mohli zmínit ukončení 2. světové války, první kroky člověka na Měsíci, pád berlínské zdi nebo teroristický útok na New York. V tomto výčtu bychom mohli pokračovat. Je však jeden den, který přehlížíme, i když natrvalo změnil běh dějin! Každé jaro jej slaví lidé po celém světě. Většinou si však neuvědomují jeho význam. Jde o Velikonoční neděli.


V tento den si všichni křesťané připomínají zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jak to tenkrát bylo? Bible o tom podává jasnou zprávu. V evangeliu podle Lukáše čteme:
Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly ženy k hrobu s vonnými mastmi, které připravily. Nalezly však kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Ježíše nenašly. A jak z toho byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu. Ženy zachvátil strach a sklonily tvář k zemi. Ale oni jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Ježíš zde není, byl vzkříšen! Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován, ale třetího dne vstane z mrtvých.“ Tu se rozpomenuly na jeho slova, vrátily se od hrobu a oznámily to všecko učedníkům i všem ostatním.

O existenci Ježíše Krista na základě historických údajů lze většinu lidí přesvědčit. Možná, že zemřel i na golgotském kříži, ale jeho zmrtvýchvstání? To zní jako pohádka! Kristovo vzkříšení z mrtvých je pro mnohé lidi problémem. Jaký postoj zaujmeme my k této události, která se tehdy stala prvního dne po sobotě?

Nejčastější námitky
Pochybovači opírají svoje námitky proti vzkříšení Krista o tři tvrzení:

1. Ježíšovo tělo ukradli učedníci. Myšlenka, že vojáci usnuli, vypadá jako vtip. Vždyť usnutí stráže se trestalo smrtí. I kdyby vojáci spali, hluk při odvalování dvoutunového kamene by je určitě vzbudil. Pokud by se chtěli učedníci jen přiblížit k Ježíšovu hrobu, římská stráž by je zabila. Navíc – kde by teď vzali odvahu, když se předtím tolik báli? Vždyť se rozprchli, když byl Ježíš zatčen.

2. Ježíšovo tělo ukradli velekněží. Proč by to dělali? Právě naopak – potřebovali Kristovo mrtvé tělo, aby dokázali, že jeho vzkříšení je nesmysl. Farizeové a Saduceové byli chytrými politiky. Kdyby věděli, kde je Kristovo tělo, bez milosti by zesměšnili každého, kdo by mluvil o jeho vzkříšení.

3. Ježíš byl jenom v bezvědomí, ve stavu klinické smrti. Podle této teorie Ježíše k životu probral chladný vzduch. Vymotal se z obvazů, zesláblý odvalil dvoutunový balvan a přemohl asi šestičlennou stráž. Pak se v plné „svěžesti“ ukázal svým učedníkům. Že by Ježíš nezemřel, je absurdní. Prošel šesti soudy, byl zbičován k nepoznání. Byl tak slabý, že se nemohl udržet na nohou. Měl probodený bok, ze kterého vytekla voda a krev. Čtyři kati, skuteční mistři svého řemesla, mu ani nezpřeráželi nohy aby uspíšili jeho smrt – tak si byli jeho smrtí jisti. Více než padesát kilogramů balzámu a obvazů (dle způsobu pohřbívání v tehdejší době) by zadusilo každého.

Jasné svědectví o vzkříšení
Bible udává, že Krista po jeho zmrtvýchvstání vidělo více než pět set lidí. Dívali se do jeho tváře, slyšeli, jak k nim hovoří a uvěřili v jeho vzkříšení. Také životy jeho učedníků se poté od základů změnily. I nevěřící Tomáš potvrzuje identitu zmrtvýchvstalého Ježíše, se kterým se osobně setkává, slovy: „Pán můj a Bůh můj!“ Bylo to zanedlouho poté, kdy se všichni učedníci báli ke Kristu veřejně přiznat. Ale když ho uviděli na vlastní oči, dotýkali se ho a jedli s ním, byli ochotni za něj položit i život. Vzkříšení bylo ústřední zvěstí prvotní církve a vedlo k jejímu obrovskému růstu. Také ti, kteří dnes v Ježíše Krista věří, svědčí o tom, že moc zmrtvýchvstalého změnila jejich život. 

Poselství Velikonoc
Co tedy pro nás znamená zmrtvýchvstání Ježíše Krista? Má zásadní význam pro každého člověka – dává naději věčného života v nebi. Kdyby Ježíš nevstal z mrtvých, byla by celá křesťanská víra jen fantazií. Ježíš na kříži dokončil své dílo záchrany. Vzkříšením zrušil moc smrti. Dal nám jistotu věčného života. Jestliže umíráme ve víře v živého Ježíše Krista, budeme také spolu s ním vzkříšeni.

Jak je krásné žít v radosti, pokoji a jistotě, že smrt je přemožena, že Ježíšovo vítězství nad smrtí platí i pro nás. Kdo celým srdcem důvěřuje Pánu Ježíši, může vyznávat s apoštolem Pavlem: „Jsem si jist, že ani smrt ani život, …ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ Přejeme i Vám tuto velikonoční radost a jistotu. 
                                                                                        (převzato z BTM)

____________________________________________________________________________________________________________________

Adam: Dobrý člověk, s jeho ženou jsou ale problémy. 
Jeden ze zdrojů navíc tvrdí, že se rádi procházejí nazí.
Noe: V minulosti pracoval 120 let jako pastor bez jediného obráceného. 
Náchylný k nerealistickým stavebním projektům.
Abraham: Ačkoliv poměr se ženou jiného muže nikdy neměl, 
je pravdou, že svou manželku jiným mužům nabízel.
Josef: Skvělý mozek. 
Je to ale chvastoun, věří na vykládání snů a nemá čistý trestní rejstřík.
Mojžíš: Skromný a pokorný člověk, ale špatný řečník, občas dokonce zadrhává. 
Někteří říkají, že svůj předešlý sbor musel opustit kvůli obvinění z vraždy.
David: Nejslibnější ze všech, 
než jsme ale zjistili, že měl pletky se ženou svého souseda.
Šalamoun: Skvělý kazatel. Na naši faru by se ale celá jeho rodina nevešla.
Eliáš: Pod tlakem je náchylný k depresím.
Jeremiáš: Emociálně nestabilní, šíří poplašné zprávy, stále nad něčím běduje.
Ozeáš: Láskyplný a milující pastor.
Naši členové by se ale nikdy nesmířili se zaměstnáním jeho ženy.
Izaiáš: Má problémy se svým jazykem. 
Mimo jiné tvrdí, že ve svém sboru viděl anděly.
Jonáš: Odmítl Boží povolání do služby. 
Když nám začal vykládat, jak ho kvůli tomu spolkla veliká ryba 
a vyplivla ho na nedaleké pláži, tak jsme zavěsili.
Jan: Tvrdí o sobě, že je baptista, ale určitě se tak neobléká. 
Provokuje vedoucí jiných denominací.
Petr: Příliš manuální typ. 
Měl velkou hádku s Pavlem v Antiochii. Agresivní, impulsivní.
Pavel: Vynikající vrcholový vedoucí a fascinující kazatel. 
Je ale netaktní, tvrdý a nedokáže odpouštět mladším služebníkům. 
Navíc často káže celou noc.
Timoteus: Příliš mladý!
Ježíš: Svého času byl velice populární. 
Když mu ale sbor narostl na pět tisíc členů, tak se mu je podařilo všechny urazit 
a sbor se mu smrskl na dvanáct nejvěrnějších.
Jidáš: Solidní reference, vytrvalý dříč, konzervativní, má dobré známosti, 
umí zacházet s penězi. 
O této možnosti stále uvažujeme. Pozvali jsme ho kázat příští neděli.

______________________________________________________________________________________________________

Čtyři mudrci?

 Hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: 
„Kde je ten právě narozený král Židů?“ (Mt 2,1n)

Máme v evangeliu příběh o mudrcích, kteří se jdou poklonit do Betléma a nesou dary malému Ježíši, králi, který se právě narodil. Podle nejznámější tradice – nic z toho v Bibli ještě nenacházíme – byli tři, jmenovali se Kašpar, Melichar a Baltazar, a jejich svátek slavíme 6. ledna.
Jenže podle další krásné tradice tito mudrci nebyli tři, nýbrž čtyři. I ten čtvrtý se s nimi vydal na cestu, ovšem nedošel.
Pořád a pořád mu přichází do cesty něco důležitého. Potkává lidi, kteří pláčí a trpí, a prosí o pomoc, a on je nedovede obejít, a pomáhá jim, a tak se zdržuje. Mladému králi se to vůbec nehodí, že ho někdo zastavuje. Je stále neklidnější, že přijde pozdě. Ale zároveň mu to nedá, aby prošel kolem trpícího a nepomohl mu. Co mám dělat, myslí si, ale divil bych se, kdyby mi Ježíš nerozuměl, vždyť sám přichází na svět, aby těšil v utrpení, aby uzdravoval nemocné a osvobozoval lidi závislé. A tak je nakonec tento čtvrtý mudrc na cestě celých 30 let.
Už nemá síly někomu pomáhat, už dávno se mu ztratila hvězda, která ho po cestě vedla. Je z toho nekonečně smutný: co jsem z toho měl, že jsem sytil hladové, staral se o nemocné, obdarovával chudé? Jen jsem ztratil svůj cíl.
Nakonec dojde do Jeruzaléma na Velký pátek. Přichází a vidí tři kříže na vrchu Golgota. Zdá se mu, jako by ve tváři prostředního muže znovu zazářila hvězda, kterou viděl na počátku. A ví, že to není nikdo jiný než ten jeho král, kterého začal hledat před tak dlouhou dobou. S námahou vystoupí na kopec. Svůj pohled upírá jen na toho, který se na něj dívá. „Pane,“ zašeptá, „už nemám nic z toho, co jsem ti chtěl přinést. Mé ruce jsou prázdné. Jen moje srdce, přijmeš ho?“
Cítí pohled ukřižovaného a poznává jasně, že přijímá jeho srdce jako nejmilejší dar.